Co chybí v době všeho?

Zdroj: www.sierraclub.typepad.com

Je to prostě tak, dřív nebylo nic a najednou je všechno. Pokud se narodíte jako obyvatel České republiky, budete odmalička poslouchat, jak je svět na nic, jak je vláda na nic a vůbec kam se podíváš, tak se nic nepovedlo. Na druhou stranu ale máte přímo u nosu obchody, co mají otevřeno téměř pořád, najdete v nich vše potřebné, a když ne, tak otevřete chytrou mašinku a ta vám někoho kompetentního vyhledá. Dětičky vám rostou přes hlavu a ještě dál, žijí nejnovějšími technickými vymoženostmi a směle se hrnou mezi dospělé, aby pak nadávaly, že je to taky na prd. Doba je, jaká je, a já nebudu tvrdit, že je zlá nebo špatná. Jen bych ráda vyjádřila názor ohledně časté otázky dnešních lidí: A proč bych to měl/a dělat já, když to někdo udělá za mě?

Nebudu popírat, že jsem líný tvor. Na nějaké sportování mě neužije, a pokud mohu, ráda si práci usnadním. Čím jsem ale starší, tím větší zalíbení spatřuji v práci, za kterou se mohu ohlédnout a potěším se jejími výsledky. Ať už se jedná o psaní článků na tento blog, jiné formy kreativní činnosti nebo sebestředné poplácání po rameni, že jsem zkrátka dobrá, když ujdu se psem 10 kilometrů. Ano, přiznávám se, ráda se chválím. Ne však proto, že bych v sobě viděla nekonečnou genialitu vesmíru, ale spíše proto, že si po zkušenostech nejvíc vážím úcty, kterou mám k sobě sama. Když vás někdo pochválí, je to určitě skvělé, ale lidé jsou velmi nestálé bytosti a jejich náklonnost je pomíjivá. Kamarády nevídáte, protože se odstěhovali, pohádali jste se, jeden druhému sebral na pískovišti lopatičku. Sami se sebou ale žijete celý život, a tak mi přijde vcelku logické, že se sebou chcete dobře vycházet.

I přes bezbřehou lenost se tak v osvícených chvilkách pokouším nechávat drobečky na cestě, kterou jdu. Například nedávno jsem si řekla, že by bylo velmi prospěšné se více zajímat o volně žijící ptactvo. A nemyslím tím nezadaného souseda. Když se podíváte kolem sebe, vidíte, jak se naše civilizace rozrůstá. Stavíme nové domy, potřebujeme kdoví proč silnici. A pak si představíte, jak to vypadalo před několika stovkami let. Asi budu citlivější nátura, ale cítím jakýsi druh společenské odpovědnosti vůči těm malým tvorům, kterým kácíme hnízda pod zadkem a na které si vzpomeneme jen v zimě, kdy nás nebaví pohádky v televizi a napadne nás koukat na krmítko. 

Ale zpět v k věci. V rámci mého zesíleného zájmu o tuto problematiku jsem se rozhodla zneužít toho, že má náš dům zahrádku. Po konzultaci s ostatními obyvateli, včetně psa, jsem se rozhodla vytvořit takový malý ptačí ráj. Základ jsme měli slušný, jelikož krmítko máme už pár let a budku na stromě zrovna tak. Za pomoci internetu a mnoha chytrých článků zde jsem nakonec vybrala rostliny, které nesou plody, o něž lidé příliš nestojí, ale ptáčci si pochutnají. Sláva mi.

Tento krok však nebyl posledním z řady revolučních počinů. Zamýšlela jsem se dál. Nutno podotknout, že mě významně nasměroval příspěvek sdílený na sociální síti, ve kterém jakési dítko z Prahy prohlásilo, že fazole rostou na stromě a odvolávalo se přitom na známou pohádku. Mnoha lidem zřejmě přijde zbytečné, abychom si pěstovali některé druhy potravin sami. Argumentují tím, že z obchodu je to vždycky lepší, je s tím akorát moc práce, málo užitku a neměli by kam dát kytky. Když ale situaci obrátíte naruby, můžete se na ni dívat i z té stránky, že proč bych měl/a něco pěstovat jen proto, aby to nakrmilo půlku Afriky?

Když jsem byla malá, čerstvě jsme bydleli v novém domě. Zpětně jsem velice ráda, že i přes nepřízeň dítěte, co nejí zeleninu, a matky, co raději kytky, se můj otec pustil do pěstování. Pravda, z okurek nebylo nic, jelikož je chytla plíseň, papriky zrovna tak a hrášek zase nikdo nejedl, protože dcerunka raději čokoládu. Vždycky jsem ale věděla, jak to vypadá, když se rostlinka vyklube ven, když roste a pak se z ní něco urodí. A myslím, že je to právě ono, co dnešním dětem ve většině chybí.

Děti nemám, takže jsem možná trochu neobjektivním kritikem. Přijde mi ale, že napříč věkovými kategoriemi se víc a víc odbouráváme od té hnusné reality, co špiní ruce, a nahrazujeme ji krásnou, učesanou ve sdělovacích prostředcích. Kráva dává mléko a to si pak koupíme v obchodě zabalené v krabici. Že se ale o zvíře někdo stará, jak se o něj stará, to už je tak nějak jedno, protože hlavní je, že si mám čím zalít cornflakes. Bereme prcky do ZOO, aby viděli lvy, tygry a žirafy. Ano, jistě, pohlaď si velblouda. Ale ovečku nebo kozu jim ukážeme pěkně z dálky, protože to zvíře smrdí, a vůbec, proč by ho to mělo zajímat.

Bohužel se domnívám, že se radikálně ani nic změnit nemůže. Čas utíká rychle, práce nás unavuje, ani se neohlédneme a je tu důchod. Tedy spíše není. V takovém prostředí je pak logicky jednodušší odložit dítě k televizi, nebo počítači. Vždyť tam je dneska všechno. Když se to tak vezme, i ti lidí tam dneska jsou. 

Žijeme si lépe, ale sami.